Burke, Edmund (1729-1797) Britský státník a politický teoretik konzervatismu. Narodil se v Dublinu a studoval na Trinity College Dublin (1743-48), později práva v Londýně.
Studií však zanechal, neboť pomýšlel na literární dráhu. Pohyboval se v okruhu umělcÚ jako byli Johnson, Goldsmith, Reynolds a Garrick a založil časopis Annual Review. Do tohoto období spadají jeho první vydaná díla: satirická Obhajoba přirozené společnosti (Vindication of Natural Society, 1756) a Filosofické zkoumání o původu našich idejí vzne.feného a krásného (A Philosophical Enquiry into the Origin of Our Ideas of the Sublime and the Beautiful, 1757).
Brzy ale začal literaturu opomíjet a upřednostňovat politiku: sloužil v úřadu lorda Halifaxe, místokrále Irska (1761-64). Trvale a významně se však do politiky zapojil až roku 1765, kdy byl povolán do služeb nastupujícího ministerského předsedy lorda Rockinghama jako jeho osobní sekretář. Brzy se stal hlavním mluvčím a pamfletistou Rockinghamových whigÚ, pro něž napsal mnoho spisÚ. Dva hlavní pamflety tohoto období jsou Současný stav národa (Observations on a late Publication Intituled - "The Present State of the Nation", 1769) a o rok později slavnější My§lenky o příčinách současné nespokojenosti (Thoughts on the Causes of the Present Discontents). Velká část těchto spisÚ je věnována ospravedlňování strany, což byl v osmnáctém století stále ještě značně nevlastenecký pojem.
Od roku 1770 do americké revoluce Burke vystupoval v parlamentu jako zástupce kolonie New York a v řadě slavných projevÚ a dopisÚ se snažil přesvědčit parlament a voliče o nutnosti změny postoje a požadavkÚ v naději, že zachrání koloniální vztah. V roce 1774, poté, co v parlamentu hájil zájmy Wendoveru, byl zvolen za Bristol. Jeho slavná řeč na závěr voleb byla vyjádřením názoru, že pravý vztah mezi členem parlamentu a voličem je vztah REPREZENTACE, nikoli delegace. V dalších volbách pak Bristol Burka odmítl, a lze konstatovat, že se tak stalo pro přílišnou věrnost této proklamaci. Od roku 1780 až do svého odchodu do ústraní (1794) zastupoval město Malton, jemuž udělil právo zastoupení v parlamentu lord Rockingham.
V letech 1782 a 1783 Burke krátce pracoval jako úředník - byl hlavním pokladníkem na Rockinghamově ministerstvu a pak v Fox-Northově koalici. Během tohoto období se podílel na reformě vládních financí a britské vlády v Indii, která byla tehdy v rukou Východoindické společnosti. Devět let obviňoval Burke neúspěšně Warrena Hastingse, vrátivšího se guvernéra Bengálska, což považovali mnozí za známku konce jeho kariéry. Avšak Burkův kritický postoj k francouzské revoluci, který ho přiměl k napsání pamfletů, mu vynesl pověst hlavního exponenta konzervativní reakce na tuto událost. Kniha Úvahy o revoluci ve Francii (Reflections on the Revolution in France, 1790) šokovala mnohé Burkovy kolegy z řad whigů, kteří - i když sami nevěděli, co si mají o událostech ve Francii myslet - byli zaskočeni jeho zjevným odpadlictvím od celoživotmno volání po reformě. Svou pozici Burke bránil ve Výzvě nových whigů ke starým whigům (Appeal from the New to the Old Whigs, 1791) a kritiku revoluce dále rozvinul v Úvahách o francouzských událostech (Thoughts on French Affairs, 1791) a ve čtyřech Dopi.~ech o královražedném míru (Letters on Regicide a Peace, 1796-97). V Burkových politických názorech dominuje historická perspektiva. Stát vnímal jako výsledek procesů historického nlstu, který často přiroynával k procesům v živém organismu. Stát je větší a složitější než jakákoli jeho část, jíž je tvořen, a podobně jako organismus nemůže přežít rozdělení. Soubor vztahů, jež tvoří společnost, vnímal jako v posledku závislý na zvykových odezvách jedinců, kteří se těchto vztahů účastní. Tyto odezvy - mravy, obyčeje a pravidla (ať už vyjádřené, nebo nevyjádřené), do nichž jsme socializováni - Burke obhajoval jako "předsudky". Ty jsou podle něj spolehlivější jako zvyky než jako sebevědomě stanovené normy či mravní doktriny. "Předsudek," napsal, "činí ctnost člověka jeho zvykem", k čemuž dochází na základě postupného přizpůsobování minulých generací a postupným prornícháváním celku. I když se domníval, že tato jeho teze platí pro všechny společnosti do té míry, do jaké úspěšně přetrvávají v čase, byl přesvědčen, že zvláště platí pro anglickou ústavu, což je výsledkem zejména dominance ideje precedentu v obyčejovém právu.
V protikladu k raným, historicky naivnějším whigům, kteří se ztotožňovali s mýtem neměnné STAROBYLÉ ÚSTAVY - podle níž musí být čas od času uskutečněny reformy, jako byla například reforma z roku 1688 dospěl Burke k chápání ústavy jako výsledku postupného a mimovolného vývoje. Jedním z důležitých důsledkÚ této úvahy byla teze, že společnost nemůže být předmětem racionálního zkoumání, poněvadž souhra mezi instiucemi, obyčeji a praxí se neřídí nějakými známými či poznatelnými obecnými zákony.
Tento pohled na meze individuální rozumové kapacity při analyzování společnosti ukazuje k jednomu z Burkových nejznámějších cílů kritiky: k abstrakci či racionalizaci v politickém myšlení. Zvláště se stavěl proti přímé aplikaci kriticismu - odvozeného z teorií přirozených práva přirozeného stavu - na občanskou společnost, jak argumentovalo mnoho teoretiků SPOLEČENSKÉ SMLOUVY. Poukazoval na bláhovost pokusu aplikovat na civilizovanou společnost "práva, která vlastně jen předpokládají její existenci".
"Společenská smlouva", existuje-li vůbec, nutně znamená zřeknutí se přirozených práv; avšak namísto toho, aby toto zjištění Burka přimělo k tomu, aby - podobně jako Hume - nepovažoval termín "společenská smlouva" za závazný, charakteristicky ho proměnil z radikální do působivé konzervativní podoby:

"Společnost je vskutku smlouva ... ale není to partnerství ve věcech ... časných a pomíjejících. Je to partnerství ve veškeré vědě, partnerství ve veškerém umění, partnerství ve veškeré ctnosti, partnerství ve veškeré dokonalosti ... Protože cílů tohoto partnerství nemůže být v mnoha generacích dosaženo, stává se partnerstvím ... těch, kdo žijí, těch, kdo zemřeli, a těch, kdo se teprve mají narodit" (Reflections, s.194-95)

Burke všeobecně zlehčoval převládající módu užívání idealizované primitivní "přirozenosti" jako kriteria mravní a politické dokonalosti. Radikální argumenty vyvracel tvrzením, že "přirozeností člověka je um", jinak je přirozenost identická s primitivním, chaotickým a děsivým, nad čímž společnost vytvořila pozlátko křehké slušnosti. Zachování takovéto slušnosti je podle něj ohrožováno abstraktní analýzou a racionálními vývody ve schematech reformy, jakkoli dobře míněné. Tvrdil, že to, co vtiskuje normám a principům jejich charakter, jsou okolnosti; tyto principy a normy proto nemohou být abstraktně posuzovány jako dobré nebo špatné, ale mohou být hodnoceny pouze v kontextu konkrétní společnosti. Zatímco funkční ústavy jsou výsledkem uvažování mnohajedincÚ v průběhu věkÚ, teorie o vládnutí - dokonce i takové, které se pouze snaží o popis ústav - jsou produktem jednotlivých omezených inteligencí, přičemž "jedinec je pošetilý, zatímco lidstvo moudré". Tento pesimismus, týkající se schopnosti člověka rozumně obsáhnout dění ve společnosti, podle Burka nezbytně svědčí ve prospěch status quo a vede k odmítnutí spekulativních a systematizujících schemat reformy.
Burkův KONZERVATISMUS tedy vychází z filosoficky založeného skepticismu ohledně možnosti objevení historických procesÚ, kterými se společnost vyvíjí. Tato skepse však nespočívá, jak je tomu u jiných podob konzervatismu, ve spatřování ideálu v minulosti (nebo dokonce v přítomnosti), k němuž je třeba se neustále vracet. Za svého života měl Burke pověst reformátora: "Abychom zachovali, musíme reformovat" "Společnost bez možností reformy je společnost bez možností zachování." V jeho pohledu však reforma musí vždy zmírňovat jasné a přítomné zlo, a tímto cílem musí být i omezena; neměla by společnost vést k přizpÚsobení rozumově inspirovaným normám.
Tyto argumenty tvořily jádro Burkových spisÚ proti francouzské revoluci, kterou vnímal jako inspirovanou právě oním dmhem abstraktních teorií, jež neuznával. Srovnával Francouze s Brity, kteří v revoluci roku 1688 vyměnili osoby, ale zachovali instituce, zatímco Francouzi si ponechali krále (v době vzniku spisu to byla ještě pravda), ale zničili instituce, jež. ho podporovaly.
Uvědomění si vzájemného vztahu mezi kulturou a institucemi vedlo Burka navzdory jeho skepticismu k obhajobě specifické institucionální podpory přesvědčení a praxe společnosti, které by měly vést konzervativní politiku. Ačkoli obhajoval náboženskou toleranci, silně upřednostňoval etablovanou církev, a i když sám nebyl urozeného pÚvodu, nedokázal si představit společnost bez pozemkové šlechty. Jedině bohatství, jež umožňuje užívat volného času, může podle jeho názom poskytnout kulturní kontinuitu, na níž společnost spočívá, a pouze pozemkové zděděné bohatství mÚže garantovat zájem jednotlivcÚ na jejím uchování.
Co se týká britské ústavy je Burke znám především svojí obhajobou nezávislosti parlamentu. Ta tvořila dÚležitou část whigského pojetí "správcovské politiky": odpovědnost těch, kteří se narodili nebo (méně častěji) byli vybráni, aby zastávali funkce v zájmu společenství. Burke vycházel z obrany parlamentu a zaměřoval se na řadu sporných bodÚ, zvláště na obhajobu stranické politiky, založené na sdílených politických zásadách; a také na odmítání delegování členil parlamentu volebními obvody. První lze chápat jako cestu ke sladění postupÚ při obraně nezávislosti členil parlamentu před poručnictvím vlády, čímž se hodně zabývali opoziční myslitelé v osmnáctém století, druhé jako ochranu před přímou kontrolou voliči, u jejichž části v té době začalo vznikat nacionální vědomí.
Burkova obrana strany utrpěla víc než většina jeho díla jeho spojením s Rockinghamovskými whigy. Nezdá se ale pravděpodobné, že Burke předpokládal systém dvou až tří stran s opozicí jako stálou alternativou vlády - spíše vnímal stranu jako prostředek pro dobu ohrožení ústavy, "kdy se musí spojit dobří i špatní lidé".
Burkova obrana americké revoluce je v souvislosti s jeho pozdějšími útoky na revoluci francouzskou občas považována za překvapivou. Burke ovšem chápal americké požadavky jako založené na tradičních a positivních právech Angličanů odmítnout zdanění, pokud nemají odpovídající politické zastoupení, nikoli jako ve francouzském případě na abstrakcích typu "přirozených práv člověka". Kde shledal, že si Američané vypomohli spekulativními politickými argumenty, ostře je zamítal jako důsledek špatné vlády. Burkova sláva dosáhla svého zenitu koncem devatenáctého století, ale pro konzervativní politiku zllstal inspirací až do dmhé poloviny století dvacátého. Rozsáhlá výkladová literatura jej charakterizuje rÚznými způsoby: od intuitivního a konzervativního utilitaristy, přes proto-romantika, až po myslitele v podstatě legalistického. Od dmhé světové války dominuje legalistická škola, i když někteří historikové se nadále pokoušejí Burka vystihnout jako úctyhodného pragmatického teoretika.
Burke používal bohaté právní terminologie, ale zda by měl být řazen spíše k tradici obyčejového nebo přirozeného práva není zcela jasné vzhledem ke konkrétním historickým impulsÚm, které dal oběma směrum.
Další práce, jež se budou zabývat jeho politickým myšlením, snad přehodnotí jeho vztahy ke SKOTSKÉ OSVÍCENSKÉ škole, zvláště ke SMITHOVI a Humovi, o nichž již bylo hodně napsáno. Vědci zabývající se Burkem z literárního hlediska se zaměřují spíše na jeho styl než na podstatu argumentÚ, které používá. Uspokojivou interpretační syntézu snad přinese chápání Burka v první řadě jako řečníka, který eklekticky a v plné šíři vycházel z argumentÚ blízkých jeho publiku. IWH-M

odkazy
Burke, E.: Reflections on the Revolution in France, ed. C.C. O'Brien. Harmondsworth: Penguin, 1968.
_: Edmund Burke on Government. Politics and Society, vyb. a ed. B. W. Hm. Londýn: Fontana, 1975.
_: The Political Philosophy ot Edmund Burke, vyb. a předmluvou opatřilI. Hampsher-Monk. Londýn: Longman, 1986.
_: Writings and Speeches otEdmund Burke, ed. P. Langford. Oxford: Oxford University Press, 1981-.
literatura
Cobban, A.: Edmund Burke and the Revolt against the Eighteenth Century. Londýn: Anen & Unwin, 1973.
Freeman, M.: Burke and the Critique (Jt Political Radicalism. Oxford: B1ackwen, 1980.
Macpherson, c.B.: Burke. Oxford: Oxford University Press, 1982.
O' Gorman, F.: Edmund Burke: His Political Philosophy. Londýn: Anen & Unwin, 1973.
Stanlis, PJ.: Edmund Burke and 'the Natural Law. Ann Arbor: University ofMichigan Press, 1965.